Centrální část Českomoravské vysočiny, známá jako Žďárské vrchy, nepatřila nikdy k oblastem s kypícím obchodem, průmyslem a jinou intenzivní činností člověka. Odjakživa – a dnes také – je to chudý kraj, kde zima trvá půl roku a v té druhé půlce je chladno, kde je v zemi více kamenů než úrodné půdy. Proto byla člověkem osídlována až velmi pozdě – prehistorických nalezišť je naprosté minimum a v době, kdy se v nivách Moravy, Dyje, Vltavy nebo Labe rozvíjela slovanská hradiště, tvořil Vysočinu prakticky souvislý a těžko prostupný les. Památek prehistorického osídlení je velmi málo a leží spíše už tam, kde Vysočina spadá do dolin Moravy či Čech (slovanské hradiště u Louček, keltské oppidum u Nasavrk).
To trvalo i po řadu dalších století a ze strany panovníků to byl i záměr: království České i markrabství Moravské se chovaly jako samostatné útvary, mezi nimiž vedla hranice. A panovníkům obou útvarů forma „zelené“, přirozené hranice, kterou není potřeba obestavovat hraničními hrady a hlídat vojenskými posádkami, která se hlídá sama, protože je téměř neprostupná, velmi vyhovovala.
Kolonizace Vysočiny člověkem začala až okolo třináctého století, kdy byly nejdříve osídlovány níže položené části Vysočiny – její „střecha“, kterou tvoří v severní části Žďárské vrchy, byla ještě stále nedotčena. I když bylo podhůří Vysočiny již kolem roku 1200 celkem osídleno, ani zde se člověku nedařilo mimořádně dobře a populační přírůstek nebyl dostatečně velký, aby vytvořil „rezervy“ pro kolonizaci vnitřní, výše položené Vysočiny. Panovníci proto tak jako v jiných případech – například na Slovensku na Spiši – pozvali cizince ze zemí s určitým populačním přetlakem, kterým v té době byly zejména kraje ležící v dnešním Německu. Dodnes je na Vysočině řada obcí, jejichž názvy prozrazují německý původ. Dalším impulsem ke kolonizaci vyšších partií Vysočiny byl objev stříbrných nalezišť – stříbrná horečka ale netrvala věčně.
Centrální partie Žďárských vrchů byly plánovitě osídlovány díky úsilí cisterciáků z kláštera ve Žďáře nad Sázavou; uvádí se nicméně, že první pokusy o osídlení selhaly – cisterciáci vybavili bezzemky z dolin a podhůří prostředky pro obdělávání půdy, stavebními materiály i dobytkem, ti se však po několika letech vrátili zbědovaní s tím, že nelze nic pěstovat ani pást. Je možné, že v té době byly i klimaticky nepříznivé roky; každopádně první pokus o osídlení selhal a podařil se až o řadu desetiletí později.
Obtížný boj člověka s přírodou je dnes věcí minulosti, i když ne úplně nedávné: i dnes žijící pamětníci vzpomínají na „bídu, zimu a hlad“ na Vysočině v minulém století. Díky urputnému a často nerovnému boji člověka s přírodou ale je dnes Vysočina jedním z nejzachovalejších krajinných celků v České republice: Žďárské lesy jsou z 60% pokryty lesy, místo polí jsou většinou louky, vodní toky nejsou necitelně napřimované, ale meandrují si krajinou svojí vlastní cestou. Divoká zvěř se neschovává ustrašeně v posledních zbytečcích vegetace jako někde na jižní Moravě, ale nezřídka vám na lesní cestě zkříží cestu a tváří se patřičně sebevědomě. Člověk zdejší krajinu nikdy nedobyl, je v ní stále jen hostem. Návštěvník pak vnímá krásu krajiny, která je blízká té přirozené, lidskou činností jen mírně a citlivě dotýkané, a je mu dobře.
